Banky nám kradou duši – 2. část rozhovoru s Jaroslavem Duškem

Banky nám kradou duši – 2. část rozhovoru s Jaroslavem Duškem

„Populární herec začal svět vykládat po svém a je zážitek ho poslouchat. Peníze neexistují, ztratili jsme duši, děti vychováváme špatně… Má čím dál víc obdivovatelů, jeho představení Čtyři dohody je pořád vyprodané. A to bez jediné reklamy. S lístky na Čtyři dohody se také obchoduje na aukci, viděla jsem je prodávat i za tisíc korun. My jsme se o tom taky dozvěděli. Mrzelo nás to, ale bohužel s tím prý nemůžeme nic dělat.” – píše Jana Ciglerová, autorka rozhovoru. Tady je jeho druhá část…


 >>První část zde <<

Jste spokojený?
 

Nevím, co to slovo pro vás znamená.
 

Jste šťastný? 

Asi jsem.
 

Proč je tak těžké to říct jednoznačně? 

Protože nevím přesně, co tím slovem myslíte. Kdybychom chápali spokojeného člověka jako toho, co žije s vnitřním pokojem, tak jsem. Pociťuju hluboký klid.
 

Myslíte si, že jste se změnil? 

Já to nevím. Mně to je totiž jedno. Já jsem to zapomněl. Učím se pohybovat v přítomnosti, nezajímá mě, jaké něco bylo. Smířil jsem se s tím, že já neexistuje, tak vám ani nemůžu říct, jak jsem se změnil. Určitě sebe sama nahlížím jinak než před deseti lety, ale zároveň se to příliš nemění od toho, jak jsem sebe sama nahlížel, když mi bylo deset let.
 

Neříkejte mi, že jste zapomněl na to, jaký jste byl dřív. 

Když jsem byl mladý, tak jsem se třeba rád hádal. Měl jsem dojem, že mám někoho přesvědčit a že spor má v sobě něco přínosného. A jednoho dne jsem si řekl, že mě nebaví hádat se a dohadovat.
 

To jste jen tak ze dne na den přestal? Co na to lidi kolem vás? 

Výhoda je, že se vám tím lidé trochu vymění. A ti, co zůstali, se taky přestali hádat.
 

Vy vážně nikdy nekřičíte? 

Málokdy. Jen když mám pocit, že když mluvím v klidu, je to pro některé lidi pod prahem rozlišitelnosti. A tím, že dělám jen to, co chci a co mě baví, se nedostávám často do situací, ve kterých bych se měl s někým hádat.
 

Jak se změnil pod vlivem První dohody váš pohled na výchovu dětí? 

Když jsem byl mladý, myslel jsem si, že je dobré být přísný a výchovný.
 

A není? 

Není. Je dobré být vědomý.
 

Jak se to projevuje? 

Každý máme v sobě určité složky bytosti, která je automatická. Dokážete třeba odhadnout, jak se zachováte, když se leknete, jste podráždění, něčemu se smějete. Když začnete vědomě pracovat se svojí reakcí, zjistíte, že nemusíte reagovat tak rychle a bezprostředně. Že můžete některé reakce, které by byly třeba přísné, ostré, divoké či zkratovité a afektované, pozdržet. Reakci můžete pozdržet a nic špatného se nestane. Nic nepromarníte. Začnete reagovat vědomě, což znamená, že reakci volíte. Místo abyste reagovali na podnět automatismem v sobě, reakci zvolíte. Získáváte víc času v komunikaci.
 

To se vám jen tak přihodí? 

Ne, to musíte trénovat jako cokoliv jiného. Je to určitý typ bdělosti, který udržujete, a jeho předstupněm je, že se pro něj rozhodnete. Pak přijde fáze, kdy to ještě nemáte samozřejmé a připadáte si zvláštně.
 

Kdy jste se pro tuhle bdělost rozhodl? 

Pozoroval jsem to v Peru a v Mexiku u indiánů. Potvrdil jsem si, co říká Jean Liedloffová v knize Koncept kontinua. V situacích, které běloši mají za nebezpečné a reagují leknutím a strachem, indiáni se smějí. Nám tam spadla lavice do bláta. Všichni běloši se vyděšeně polekali, zatímco indiáni vyprskli smíchy. Tam jsem zjistil, že si reakci můžete vybrat. Začal jsem to trénovat.
 

Jak vám to šlo? 

Zprvu jsem si připadal divně. Upadnul mi hrnek a rozbil se. Moje automatická reakce byla aspoň se leknout. Místo toho jsem se leknul jen vnitřně, neprojevil to a přiměl se zasmát. Chvíli to nejde, ale zvyknete si.
 

To je přece děsně nepřirozené. Leknout se je přirozená reakce. 

Velký omyl. U dospělých skoro žádná přirozená reakce neexistuje.
 

Jak to? 

Reakce jsou naučené. Přirozenou reakci projevuje jenom miminko. Celá výchova je založená na tom, že potlačujete přirozenou reakci toho tvora a učíte ho reagovat nepřirozeně.
 

Kdy potlačuju přirozenou reakci dítěte? 

Třeba když chlapečkovi říkáte, aby neplakal, že kluci nepláčou. Nebo holčičce, že nemůže takhle pohodlně sedět s roztaženýma nohama. Že holčičky tak nesedí. A i když holčičku baví takhle sedět, naučí se sedět s nohama u sebe. Ještě hůř, když uvidí jinou sedět uvolněně, napomene ji nebo si o ní pomyslí, že je sprostá.
 

Jak se taková výchova projevuje na dospělém? 

Protože si většinu reakcí vycvičíme vlastně nevědomky, potom sami sobě nerozumíme. Lidé brečí a nevědí proč, chodí a nedokážou být veselí a nevědí proč.
 

Vy víte proč? 

Protože ten systém naučených reakcí je náročný na energii, většinu lidí vyčerpá. Z veselého dítěte se stane smutný člověk. Znali jste ho ve třech letech, kdy to bylo spontánní, divoké a živé dítě, a teď v deseti je to vylekaný, ustrašený a zasmušilý tvor. Potlačili to v něm. Říkali mu, ať nekřičí, nedupe, ať se raději vůbec neprojevuje, protože to není slušné. Takovíhle lidé končí časem někde s depresemi, protože nevědí, co mají dělat. Potlačili svou přirozenost, vyměnili duši za umělý svět. A možná, že o něco hůř jsou na tom ženy.
 

Proč jsou na tom hůř ženy? 

Protože u chlapců se ještě nějaká spontánnost toleruje. Ti ještě občas můžou divoce křičet a běhat a hrát fotbal, zatímco holčičky mají být tiché a způsobné a půvabné a umyté. Spousta žen má pak problém, že v dětství byly odnaučené spontánnímu projevu. „Takhle se slušná holčička nechová. Nemůžeš tady tak běhat, vřeštět.“ Pak se nemůžete divit, že tito lidé ve třiceti nevědí, jak se mají projevit. Natolik je ta společenská konvence přemohla, že nevědí, jestli vůbec můžou zareagovat.
 

Projevuje se to nějak ve vašem oboru, v herectví? 

V době, kdy jsem učil, dívky měly větší potíže s improvizací. Kluci si nějak improvizovali a nějak to dopadlo, ale holky se pozorovaly. Dívky jsou obecně hodně vedené k sebepozorování. Když jdou kolem zrcadla, vždy se kouknou. Chlap ne, ten projde a ani neví, že tam zrcadlo je. Žena, když mluví s druhou ženou, tak vyjmenuje všechno, co měla ta druhá na sobě: náušnice, sukni, tričko, boty i tašku. Tohle chlapi vůbec nevědí. I když i to se mění.
 

A to je podle vás naučené? 

Odmalička bývají ženy vychovávané, aby o sebe dbaly, aby se staraly, jak vypadají, zatímco na mužský vzhled zdaleka neklademe takový důraz. Byla jste teď někdy v hračkářství? Tam jsou už od začátku velmi jasně rozdělené aktivity. Kluci mají zbraně, auta a stavebnice, holky kuchyňky, kočárky, miminka a princezny a všechno v růžové.
 

Je takové rozdělování aktivit pro děti podle pohlaví nebezpečné? 

Nevím, jestli přímo nebezpečné, ale určitě je to strnulé. Není to moc životné. Takové děti nežijí, ale splňují. Splňují a nemůžou se odchýlit. Aby se odchýlily, musí se jít opít nebo si dát drogu. Tomu se říká, že se jdou uvolnit. Chodí do uvolňovacích prostorů a mezitím splňují.
 

Co splňují? 

Podivné konvence, které mají nenápadný, ale ohromný tlak. Začíná to už v pubertě, kdy si lidé nemůžou vzít nějakou značku trička, protože by byli úplně trapní, a pokračuje to v dospělosti takovými těmi výroky, které znáte: „Já si tohle ve své pozici nemůžu dovolit. Nemůžu jít do takové restaurace a nemůžu jet takovým autem.“ Opravdu uvěřili té geniální podlé hře, že aby mohli být sami sebou, musí mít tyhle džíny, pít tuhle kolu, telefonovat tímhle typem mobilu a nosit tyhle tenisky.
 

Myslíte, že lidé nechtějí být sami sebou? 

Chtějí! Ale nechali si namluvit, že budou sami sebou, když budou něco předem daného mít. A to je ten nesmysl. Sami sebou jsou přece bez toho všeho. Jenže aby tahle velká lež nepraskla, vyvinuli si zároveň systém, ve kterém se sami navzájem hlídají. Sledují, jestli tamti už mají tohle, jsou pyšní, když se jim něco podařilo pořídit, vyprávějí si, jak pro to jeli až do Říma, protože tam už to měli a tady ještě ne.
 

Praskne to? 

Nevím. Vím jen, že se tenhle tlak za posledních deset let hodně zvýšil. V důsledku toho mají lidé tak vyprázdněné a vysáté duše, že už z nich skoro nic nezbylo. Nejsou šťastní a nevědí proč, přece mají všechny ty věci, co mít měli. A zároveň stále častěji potkávám lidi, kteří to jsou schopni vidět.
 

Co jsou schopni vidět? 

Že smysl není v tom, mít šaty nebo auta, a hledají nějaké alternativy. Vracejí se ke své přirozenosti, i když i tady mohou být odchytáváni zaručenými duchovními či já nevím jakými učiteli, kteří se především starají o to, jak této situace využít. Není to jen tak být na živu. Je to velká zábava, plná lákavých nástrah.
 

Jak se to dá rozeznat? 

Snadno. Podle toho, jestli vás to odděluje od celku. Pokud vás to odděluje od jiných lidí, od jiných bytostí, od rostlin, zvířat, od matky Země, od galaxie. Jakmile někdo tvrdí, že jste vy nebo on lepší než ostatní, že tato cesta je lepší než jiná, že máte nějaká větší práva než jiní, tak vás obratně odděluje od celku. Takový člověk vás svede na dílčí slepou cestu labyrintem. Brána k manipulaci vede skrz oddělování lidí od těch druhých, od ostatních bytostí, od proudu života. Manipulátoři se lidem snaží namluvit, že ti druzí je ohrožují, potřebují vyvolat strach, aby pak mohli nabídnout naději.
 

A co říkají ti, kteří vás nechtějí oddělit od celku? 

Že vy jste ten celek. Že člověk je vším. Že nejde volit něco proti něčemu. Neexistují výhodné nabídky a neexistuje ani zisk, protože ten je vždycky na úkor někoho jiného. Celek jako takový vytváří harmonii, spolupracuje na mnoha úrovních, vyrovnává jemná napětí. Profitovat můžete doopravdy jen tehdy, když profitují všichni ostatní. Proto je klíčem k vlastní spokojenosti žít co možná nejvíc ve vědomí celku. Ale neberte mě moc vážně, ve skutečnosti nic nevím.


Autor ©Jana Ciglerová

Zdroj blog.bio.cz

CR_trika_longjpg